Slavkovská iniciativa smíření vzpomíná.

Poslední srpnová neděle byla pro členy a příznivce Slavkovské iniciativy smíření, ale také pro členy Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského vzácnou příležitostí ke vzpomínce na mimořádnou osobnost naší doby, na svatolazarského rytíře a spoluzakladatele Slavkovské iniciativy smíření ing. Jana Špatného.

Spolu s rodinou jsme za něho děkovali na ekumenické bohoslužbě ve chrámu Vzkříšení Páně, položili květy na jeho hrob a pak pokračovali ve vzpomínkách na slavkovském zámku, jehož býval ředitelem.

Odešel velmi mladý, ve věku 51 let, ale zanechal za sebou nesmazatelné stopy naděje, která pramení přímo z nebe. Jak jinak by mohl nabídnout svůj život jako oběť pro smíření lidí rozdělených nábožensky, politicky či společensky?

Jako zdatný historik znal velmi dobře nejen důsledky Bitvy tří císařů, ale i důvody těchto nesmyslných jatek. Věděl také, že smíření se nedosáhne proklamacemi, ale že se musí prožít. I kdybychom pominuly jeho ostatní zásluhy, které jsou nedocenitelné, jeho strhující příklad sebeobětování je pro nás trvalou výzvou, na kterou nesmíme zapomenout.

Nechceme zapomínat také na začátky Slavkovské iniciativy smíření. Nerad bych někomu upíral jakékoliv zásluhy, ale mohu vzpomínat jenom na to, co jsem osobně zažil a pokud se jedná o zásluhy, tak ty největší bych připsal Boží prozřetelnosti.

Bylo to v lednu 1996, kdy jsme spolu s P. Františkem Holečkem navštívili Honzu Špatného. Mluvili jsme o různých záležitostech, ale když vzpomněl návštěvu tehdejšího prezidenta Václava Havla, zmínil se o jeho poznámce na závěr návštěvy: „Pane řediteli, máte to tu pěkné, ale při všech těch památkách a oslavách vám tady schází, jak bych to řekl, takový ten duchovní rozměr.“

Společně jsme pana prezidenta pochválili, ale k jeho poznámce jsme se vrátili až když jsme se chystali k odchodu. Mluvili jsme o lazariánech, o šlechtě a jejím novém poslání, o ekumenických aktivitách, především o připravovaném mezinárodním ekumenickém setkání ve Štýrském Hradci na téma "Smíření jako Boží dar a pramen nového života". Když zaznělo slovo „smíření“, všichni jsme najednou pocítili, jak silně rezonuje v našich srdcích.

Odchod se odložil a začalo něco jako „brainstorming“ – byla to však nejenom bouře mozků, ale i bouře srdcí. Už si nepamatuji kdo co říkal, ale nezapomenu na ten sváteční pocit, když jsme dospěli k tomu, že památku padlých během Bitvy třech císařů nejlépe uctíme, když na pozadí těchto nesmyslných lidských jatek, způsobených nesmířením, postavíme smíření v Ježíši Kristu. Vždyť všichni zúčastnění, snad až na nějaké mizivé procento, byli křesťané! Kde se poděly jejich křesťanské ctnosti, když se byli schopni tak nemilosrdně vraždit?

První kroky byly nesmělé, ale když se touto myšlenkou, kromě představitelů většiny církvi, nadchla i část starostů ze Sdružení obcí Ždánického lesa a Politaví, pochopili jsme, že se zrodilo něco nečekaně krásné a užitečné. Mile nás překvapila podpora představitelů města, zvláště všech starostů, která trvá dodnes.

Nebýt ing. Jana Špatného, nikdy by k tomu nedošlo. Díky, Honzo!

Rev. Jaroslav Kratka, ChLJ.